Když se řekne „druhá šance“, většině z nás se vybaví příběhy ze školy, kdy dítě dostane možnost opravit známku, napravit chybu nebo ukázat, že opravdu něco umí. O významu druhých šancí v dětství a dospívání často mluvíme jako o něčem naprosto zásadním pro zdravý vývoj člověka. Ale jak je to s námi dospělými? Dáváme i my druhou šanci lidem kolem sebe? A jsme vůbec ochotni ji nabídnout?

Zvláštní je, že i když v hloubi duše toužíme po pochopení, odpuštění a možnosti začít znovu, vůči ostatním si často nasadíme mnohem přísnější měřítka. Stačí jedno zklamání, jedna lež, jeden špatný krok – a vztah odložíme stranou. Říkáme si: „Ten už u mě skončil.“ Přestáváme komunikovat, mažeme čísla z telefonu, vyhýbáme se společným akcím. Možná tak chráníme sami sebe před dalším zraněním, možná je to náš způsob, jak dát najevo, kde jsou naše hranice.

Ale co když je to někdy až příliš definitivní? Co když zavíráme dveře ve chvíli, kdy by ještě šlo něco zachránit? Jsme-li upřímní, kolikrát jsme sami v životě udělali chybu, které jsme později litovali? Kolikrát jsme si přáli, aby nám někdo dal možnost ji napravit, abychom mohli dokázat, že jsme se od té doby změnili?

Já jsem taky měla v životě situaci, kdy mě někdo hodně zklamal. Kamarád, kterému jsem dlouho věřila, mě finančně podvedl, několikrát mi lhal, a nakonec se jeho život natolik zkomplikoval, že skončil i ve vězení. Byla jsem zklamaná, naštvaná, smutná. Řekla jsem si, že tohle je už za hranou, že takovému člověku už nikdy nechci věřit.

Jenže čas plynul, rány se začaly hojit a já jsem tu zkušenost pomalu začala vnímat jinak. Když mi po letech zavolal, upřímně se omluvil a řekl, že vše chce splatit, vnímala jsem v jeho hlase opravdovou lítost a snahu napravit, co pokazil. Najednou jsem necítila tolik zlobu a smutek, spíš mi ho bylo líto. Viděla jsem, že se snaží žít lépe, že chce začít znovu. Pomohla jsem mu tehdy najít práci, i když jsem pořád byla opatrná a věděla, že důvěru musí získat zpátky.

Samozřejmě to neznamená, že každému musíme odpustit cokoliv a vždy. Jsou situace, kdy je lepší vztah ukončit a chránit sebe sama. Ale někdy se možná až moc rychle stavíme do role soudců, kteří rozhodují, kdo si zaslouží druhou šanci a kdo ne. Zapomínáme, že i my sami jsme omylní. Že i nám někdo v minulosti podal pomocnou ruku právě ve chvíli, kdy jsme ji nejvíc potřebovali.

Možná je na čase zamyslet se, jaké by to bylo, kdybychom byli k sobě navzájem laskavější. Kdybychom občas dali druhou šanci nejen dětem, ale i svým kamarádům, kolegům, někdy i úplně cizím lidem. Protože druhá šance není slabost ani naivita – naopak, může být projevem síly, odvahy a pochopení.

A co vy? Máte zkušenost s tím, že jste někomu dali druhou šanci – nebo jste ji sami potřebovali? Jaký to mělo výsledek? Dáváte druhé šance, nebo patříte spíš k těm, kteří jednou a dost?