Dětství a dospívání
V dětství a mládí a vlastně doposud jsem se vždy snažila, abych lidem, kteří byli a jsou kolem mě pomohla vždy, když se s něčím svěřili, co by potřebovali, co by jim pomohlo či co by jim udělalo radost. Začíná to blbostma, kamarádka se bojí jít domů, protože přešvihla čas, kdy měla přijít, tak jsem šla s ní, aby nedostala. Ona mi pak zase pomohla s hlídáním mladší sestry. Takové nevinné nic. Na vysoké jsem neměla problém dávala opsat své zápisky, nevadilo mi to, vím, že zažitá hodina a výklad učitele je více než jen opsaný sešit. Ani nevím, zda jsem něco dostala na oplátku či ne, ale nebylo to pro mě důležité.

Pohled na pomoc a vzájemnost
Měla jsem sama radost a myslím si, že jsem to vždy udělala ráda a snad i s láskou. Nikdy mně nenapadlo se zamýšlet nad tím, co z toho budu mít. A jak tak šla léta, tak mi občas pár blízkých začalo říkat: „Proč to děláš?“, „Co z toho máš?“, „Jak ti to vrátí/vratil/a?“ Vždy jsem odpovídala, že to já ráda, že to nic nebylo a že nic nečekám. Jak píšu, měla jsem pocit, že mně ta pomoc, služba nic nestojí a tak ji ráda dám, vždyť ten druhý by určitě udělat to samé pro mě, kdybych byla ve stejné situaci. Nikdy mně nenapadlo o tom přemýšlet jinak. Když jsem vedla hodiny aerobicu a v jeden čas se střídala s další kolegyní, tak když mně párkrát požádala, protože se zdržela na párty, zda bych za ni hodinu nevzala, vždy jsem to ráda udělala, vždyť jsem to dělala i pro sebe a své zdraví. Ona ne vždy mohla, když jsem něco podobného potřebovala, ale nebrala jsem to jako nefér jednání. Stejně tak jsem postupovala, když někdo něco potřeboval, kamarád půjčit peníze, další poradit, dát tip na právníka, na uklízečku, na lidi, co něco umí.

Pandemie a změna vnímání
Situace se dost zásadně změnila v covidu. Ne hned, ale až po čase, kdy jsem zjistila, že zakázky máme na nule a že by mi moc pomohlo, kdyby si někdo něco aspoň malého objednal. Nikdy jsem si nestěžovala, že něco nejde a věci jsem vždy viděla z té lepší stránky, jako příležitosti a šance. Ale když něco trvá dlouho, tak vás to logicky docela unavuje, bere vám to iluze a najednou se všechno vykreslí v jiných barvách a z jiného úhlu pohledu. Ne hned. Chvíli to trvá. A tak jsem si zpočátku říkala, že to je přeci jasné, teď má každý jiné starosti a každý se musí starat sám o sebe a nemají čas a prostor pomáhat jiným. Ano, když se sám topím, nemohu pomáhat jiným, to dá rozum. Ale když po čase vyjde najevo, že se netopíte, ale slušně plavete, či dokonce proplouváte, tak byste nějakou pomoc i zvládli. Tato sebereflexe, že se možná až moc rozdávám a ne tak moc dostávám nazpět ke mně přišla opravdu náhodou, právě s tím, jak mně napadl ten refrén slovenského hitu. Rozhodně nelituji žádné pomoci a nepláču či si nestěžuji, že mi lidi nepomáhají, ale občas spíše využívají mé kontakty, znalosti, know how. Koneckonců čas to prověřil a mám kolem sebe jen ty, o kterých si dnes troufám tvrdit, že se na ně mohu spolehnout. Kdo to je? Určitě rodiče a manžel i v tomto pořadí. A pak pár přátel, o kterých dnes už vím, že se nepřetvářejí a nevolají mi jen tehdy, když něco potřebuji a chtějí, ale jinak si na mně nevzpomenou.

Sebereflexe a uvědomění
Čas a covid je prověřil a vyselektoval. Samozřejmě, možná i o mně by někdo mohl asi říct, že jsem se na něho vykašlala a nepomohla, ale troufám si říct, že když to bylo alespoň trochu v mých silách a možnostech, nikdy jsem se nevykašlala a spíše hledala způsoby než výmluvy. Jasně, někdo řekne, to je přeci normální, když nemůžu a nechci, nemám se nutit. OK, to nikdo po nikom nechce, ale je to lidské? Je to to, co tato doba potřebuje? Líbí se nám všem fráze, že to co nechceš, aby dělali tobě, nedělej ty jiným, ale skutečně se podle toho chováme? A když máme tu možnost, opravdu vracíme míč kamarádovi ve chvíli, kdy to možná nejvíce potřebuje? Sem patří všechny ty myšlenky, momenty a vzpomínky lidí, kteří si pak uvědomí: „A já se s ním ještě před týdnem bavil“, „Volal mi, ale neměl jsem čas a náladu se s ním vidět“, „Už jsem mu nestačil“ odepsat, „Nemohl jsem za ním zajet a chtěl jsem zavolat, ale víš jak, hodně práce, hodně povinností“… to máme všichni stále a pořád. Ale když už něco od někoho chceme, měli bychom se zamýšlet, zda i my dovedeme na oplátku aspoň občas něco dát… a to platí nejen o druhé rundě, o panákovi, či pivě na oplátku, či o kávě, na kterou někoho pozvete, protože je vám s ním prostě dobře a nejen proto, že z něho něco máte.

Závěr a úvaha
Je důležité se zamyslet, zda opravdu vracíme míč kamarádovi ve chvíli, kdy to potřebuje. Kolik takových skutečných přátelství máte? Za kolik lidí byste dali ruku do ohně a vytáhli je? A kolik lidí by to samé udělalo pro vás?