Blíží se konec školního roku a pro mnoho dětí i rodičů to znamená období uzavírání známek, bilancování a někdy i určitého stresu. Nedávno jsem vedla rozhovor s dcerou, když jsem ji pobízela, aby zašla za učiteli v předmětech, kde je její známka „mezi“, a zkusila si ji případně vylepšit. U jednoho předmětu, kde jí podle systému vychází dvojka, přestože má podle mě znalosti na jedničku, jsem ji dokonce motivovala, aby se zkusila domluvit s učitelkou na případném přezkoušení nebo doplnění, co jí chybí. Učitelka ji však rovnou odbyla se slovy, že na jedničku to stejně nevyjde.

Přiznám se, že tomu nerozumím. Stejně tak nechápu některé nastavené školní systémy, například když dcera dostala možnost opravit si jen jednu jedinou známku za celé pololetí. Kde je prostor na zlepšení, na snahu, na motivaci? Opravdu chceme, aby děti jen plnily předem dané tabulky a váhy písemek, aniž by měly možnost projevit opravdový zájem a snahu se zlepšit?

Vzpomněla jsem si na vlastní zkušenost ze základní školy. Když mi v sedmé třídě hrozila trojka z chemie, což by mi zkazilo průměr a zkomplikovalo cestu na gymnázium, učitelka mi nabídla možnost – nauč se učivo za celé pololetí, přezkouším tě. Ta výzva mě motivovala tak, že jsem se za víkend naučila vše potřebné, z přezkoušení jsem dostala jedničku a na vysvědčení byla nakonec dvojka. Dodnes si pamatuju nejen látku samotnou, ale i ten pocit, že když chci, dokážu to. Stejnou šanci jsem dostala i později na gymnáziu. Nikdo neřešil váhu písemek, ale to, jestli má člověk zájem a snahu.

Možná je to dnes v některých školách jiné, možná se někam ztrácí lidský přístup. Ale přemýšlím nad tím, proč nedáváme dětem možnost ukázat, že na to mají? Proč jim bereme šanci na opravu, na zlepšení? Vždyť právě příležitost něco napravit je často tím, co děti skutečně motivuje – nejen ke zlepšení známky, ale i sebe sama. Možná právě díky takové šanci získají pocit, že mají věci ve svých rukou, že to záleží na jejich úsilí, a naučí se víc než jen fakta – získají sebedůvěru a vnitřní motivaci.

Abych byla upřímná, vnímám to jako velmi důležité i v širším kontextu. Vždyť i v životě dospělých často dostáváme druhé (a někdy i třetí) šance, učíme se novým věcem, napravujeme, co se nepovedlo, a právě to nás posouvá dál. Představte si, jak by vypadal svět, kdyby každý náš neúspěch znamenal definitivní konec možnosti se zlepšit. Právě proto bych si přála, aby škola byla prostorem, kde se děti nebojí zkoušet, chybovat, opravovat a růst.

Nechci, aby tento příspěvek vyzněl jako kritika učitelů nebo systému. Vím, že situace ve školství je složitá a každý učitel má své důvody pro svá rozhodnutí. Spíš bych byla ráda, kdybychom se společně zamysleli nad tím, jak moc důležitá je možnost druhé šance. Děti by měly mít příležitost opravovat své chyby, zkoušet to znovu a učit se, že cesta ke zlepšení existuje. To, co motivovalo mě, může motivovat i dnešní děti – pokud jim tu šanci dáme.

Dávejme tedy dětem příležitost být lepší. Neberme jim chuť učit se a zlepšovat se jen proto, že systém tvrdí, že už „nemají nárok“. Právě naopak – pojďme hledat cesty, jak jim tu šanci dát. Protože někdy stačí opravdu málo, aby dítě objevilo svůj potenciál a získalo sebevědomí do dalších let.