Už delší dobu mi leží v hlavě téma chyb. Možná za to může nedávná poznámka jedné maminky, když sledovala mou dceru hrát tenis: „Ta vaše dcera teda skvěle hraje, když jí to tam padá, ale těch chyb…“ Tehdy jsem si uvědomila, jak často společnost vnímá chyby především negativně – jako selhání nebo něco, za co bychom se měli stydět. Ale opravdu je to ta správná cesta?

Chyby jako cesta k učení

Často slýcháme, že chybami se člověk učí. Jenže v praxi bývá tlak na bezchybnost všudypřítomný – ve škole, ve sportu, v práci i v podnikání. Ve škole dostaneme špatnou známku, v tenise přijdeme o game, v životě o nějakou příležitost. Ale co když právě tyto chyby jsou tím, co nás posouvá kupředu? Co když bez těchto omylů bychom nikdy nepoznali, co nám skutečně jde a co ne?

Moje zkušenost s dcerou v tenise mi ukázala, že je mnohem důležitější podporovat odvahu být aktivní, riskovat a hrát „dopředu“, než se bát chyb. Nehráli jsme na výsledek za každou cenu, ale spíš jsme chtěli, aby se naučila správnou techniku a rozvíjela svou přirozenou dravost. Ano, prohrála spoustu zápasů – a někdy udělala během jednoho gamu tři nebo čtyři chyby za sebou. Ale díky tomu se učila, rostla a jednoho dne začala porážet i silnější soupeřky.

Kolik chyb je „dovoleno“?

Občas mám pocit, že se ve společnosti neustále řeší, kolik chyb si ještě „smíme“ dovolit, než už je to moc. Opravdu existuje nějaký limit? Nebo je to jen pocit, který nám vštěpuje okolí, učitelé, zaměstnavatelé a někdy i my sami sobě? Můj pohled je takový, že chybovat je nejen v pořádku, ale je to naprostá nutnost pro osobní růst.

Důležitější než chyby samotné je, jak k nim přistupujeme. Pokud si je jen vyčítáme, nikam se neposuneme. Když se ale na chyby podíváme jako na lekce, můžeme z nich vytěžit maximum – pochopit, proč k nim došlo a co nám mají ukázat.

Chyby a odolnost

Zkušenosti z podnikání mě naučily, že neúspěch a chyba nejsou konec světa. Naopak, často jsou to ty nejlepší učitelé. Jistě, někdy je těžké přijmout, že něco nevyšlo, ale zpětně vidím, že právě díky těmto „pádům“ jsem poznala, kde je má cesta – a kde není. I období, kdy mám pocit, že se mi nedaří, beru jako signál k zamyšlení a zklidnění. Chyb nelituji – beru je jako dary, které mě posouvají dál.

A co děti?

Možná je to pro ně těžší než pro nás dospělé. Děti jsou křehké duše a neúspěch je může bolet. Právě proto je tak důležité je vést k tomu, že prohra nebo chyba není tragédie, ale příležitost učit se a růst. Věřím, že pokud je naučíme, že je v pořádku i prohrát, vychováme z nich odolné lidi, kteří se nebudou bát zkoušet nové věci.

Neměřme život jen úspěchy

V dnešní době rádi ukazujeme jen to, co se povedlo. Fotíme úspěchy, sdílíme radosti. Ale cesta k nim je často dlážděná právě chybami a nezdary. Bez nich bychom se nikam neposunuli. Naučme se přijímat vlastní chyby i chyby našich dětí – a nekoukejme jen na výsledky. Učme se vnímat život i srdcem, nejen rozumem a egem.

Možná právě tudy vede cesta k poznání sebe sama – k odvaze chybovat a tím se učit, co nám jde, co nás baví a kudy má smysl jít dál.

Krásný den a děkuji, že jste dočetli až sem.